Jan Lacko

Malíř Jan Lacko se narodil 15.10. 1927 v Mutěnicích. Od dětství se u něho projevoval výtvarný talent. Rád pozoroval svou maminku při malování stuh se slováckými ornamenty, sám hodně kreslil a maloval.

Profesor kyjovského gymnázia, kde Lacko studoval, si všiml jeho nadání a poradil mu pokračovat ve studiu na vysoké škole uměleckého zaměření. Od roku 1947 tedy studoval Jan Lacko na brněnském Vysokém učení technickém malbu u Eduarda Miléna, grafika, scénografa a malíře, potom také modelování u Vincence Makovského, sochaře. Z teoretických předmětů matematiku. Po změnách v roce 1948 studoval na nově vzniklé Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Pro zajímavost, tam se potkal s dr. Karlem Svobodou, který nyní bydlí v Mutěnicích.

Velký vliv na oba měl zvláště Profesor Eduard Milén. Tento žák Maxe Švabinského byl známý svým úsilím o zjednodušení výrazu. Jan Lacko měl později podobnou schopnost postihnout realitu kresebnou zkratkou, ještě navíc dát kresbě lyrický náboj. Po roce 1948 začal být prosazován sterilní socialistický realismus. Pro formu v roce 1949 Profesor Milén zorganizoval na Pedagogické fakultě akci „Kreslíme v továrně.“ Ve skutečnosti zůstal věrný svému pojetí. Nesnažil se „lámat“ ani studenty. Lackovy kresby z akce Kreslíme v továrně jsme mohli vidět na výstavě k jeho nedožitým devadesátinám v roce 2017.

Skutečný tlak doby pocítil Lacko asi až později, v padesátých letech. Po ukončení studií v roce 1951 byla jeho prvním učitelským působištěm základní škola v Šardicích. Od roku 1953 do roku 1966 učil na učňovské škole obchodního zaměření v Brně výtvarnou výchovu a aranžérství. Při realizaci oficiálních zakázek (mozaiky a malby v budovách podniků v Brně a jinde) narážel na všudypřítomný diktát zmíněného socialistického realismu-obraz musel být neustále ospravedlňován odkazováním na viděnou skutečnost -podíl fantazie měl být vyloučen. Přesto se v jeho volné tvorbě -krajinách, portrétech, zátiší, projevuje snaha hledat pravdu někde mezi realitou a fantazií. Základem mu byla kresba. Motivy nejdřív čerpal z krajiny kolem Brna, podobně jako jeho učitel. Snažil se proniknout k tváři krajiny citově. To není každému dáno, nelze se to naučit, vyžaduje to dlouhodobé úsilí, ani pak není výsledek zaručen… Později, v Mutěnicích, se mu to povedlo. Sám Lacko říkával, že měl rád určitý okamžik před západem slunce, ten moment zachycoval na svých obrazech s kostelem, sklepy, s vinohrady.

V roce 1963 se oženil, od roku 1967 pracoval v aranžérském středisku ČSAD v Brně. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak v ČSAD Hodonín. To už bydlel trvale v Mutěnicích. Pro kostel sv. Kateřiny namaloval obrazy s náboženskými motivy. Některé ještě v duchu snad pozdního tuzemského impresionismu, jiné odvážnější, inspirované moderními směry, např. Georgesem Roaultem. Těžko odhadovat, kudy by se ubírala cesta jeho vývoje, kdyby žil ve svobodných poměrech, mohl se například podívat do galerií v Rakousku, Německu a jinde. Po revoluci vedl tvůrčí debaty s přáteli, mj. s mladším kolegou, malířem-emigrantem Františkem Mokrušou, který často litoval toho, že totalita už v zárodku ubíjela fantazii, která je cestou k abstrakci. Jan Lacko zčásti souhlasil, určitě s tím v sobě bojoval, zároveň ale zastával názor, že nejdřív se člověk musí naučit kreslit podle skutečnosti, až pak může tvořit z fantazie.

Únikem- „oddychovkou“, jak sám říkal, byla sgrafita v areálu Bůd v Mutěnicích. Přesto zde můžeme vidět vysokou úroveň návrhu i provedení. Projevuje se tady elegantní „milénovská“ linka u figur, například v provedení rukou, ale i v ornamentu. Zajímavé skloubení typografie a ornamentu. Účin je podpořen škrábáním do polotónů, jak to dovoluje právě technika sgrafita. S tím mu někdy pomáhala i jeho dcera, zvláště v pozdějších letech po revoluci. Je autorem i řešení kaple sv. Anny v Mutěnicích. Opět tu dosáhl monumentálního výrazu při současném užití jemného detailu.

Známé je jeho rčení „Člověk se narodí jako originál, ale spousta lidí umírá jako kopie.“ Jan Lacko zemřel 25.9. 2001. Už dřív bylo napsáno, že se narodil i zemřel jako originál. S tím se dá souhlasit, vždyť i jeho díla poznáme už zdálky a na první pohled -nesou pečeť a ducha svého autora.

Lubor Drgáč, 2021

Zdroje:

Ing. Jaroslav Mihola -Z galerie Mutěňáků -Jan Lacko, Naše Mutěnice, 1996

Ing. Jaroslav Mihola, Ladislav Prčík -Malíř mutěnských žůder Jan Lacko, Naše Mutěnice 2007

Jiří Rambousek- Malíř Eduard Milén vzpomíná, Universitas- revue Masarykovy univerzity 2/2008

rozhovory a korespondence s Františkem Mokrušou, MFA, 2005 -2012

rozhovor s dr. Karlem Svobodou, 2021